Art. 69 trestního zákona. Určení trestu za soubor trestných činů

Za přítomnosti souboru trestných činů nese vinenec pro každou z nich trestní odpovědnost stanovenou zákonem. Vzhledem k tomu, že byl okamžitě odsouzen k několika článkům trestního zákona, vzniká otázka pravidel a postupů pro určení trestu od soudu. Odpověď na to spočívá v čl. 69 trestního zákona.

Co je míněno agregátem?

Zákonodárce definuje soubor trestných činů jako čin dvou nebo více trestných činů, pro něž nebyla osoba zodpovědná. Výjimkou jsou případy, které jsou přímo stanoveny trestním právem trestního řádu Ruské federace ve zvláštní části.

V souhrnu trestných činů se považuje za nezbytné, aby bylo každému z nich udělen trest (část 1, článek 69 trestního zákona Ruské federace). Tento požadavek je založen na principu individualizace trestu.

Povinné potrestání: zásady jmenování

Existují tři principy, které používají soudy při uložení trestu za kumulativní trestné činy. Jedná se o základní i další druhy sankcí.

První je princip absorpce. Pokud je použita, přísnější sankce pohlcuje méně přísné sankce, to znamená, že tato skutečnost není ve skutečnosti brána v potaz a nemá vliv na celkovou velikost nebo dobu trvání trestů.

Druhou zásadou je částečné shrnutí sankcí uložených soudem. V tomto případě je k přísnějšímu trestu přidáno méně přísné, avšak nikoliv úplné a částečné.

Třetí zásada je vyjádřena v úplném doplnění všech stanovených sankcí. Lhůta však nesmí překročit více než polovinu maximálního možného trestu za nejzávažnější ze všech zločinů.

Je třeba poznamenat, že stávající právní předpisy týkající se ustanovení upravujících vymezení trestů pro kumulativní trestné činy prošly významnými změnami. Aktuální verze článku. 69 trestního zákona poukazuje na jejich závislost na tom, která kategorie závažnosti patří určitému trestnému činu.

Část 2 článku 69 trestního zákona

Pokud jsou všechny kumulativní trestné činy vymezeny jako úkony malé závažnosti nebo průměru, nebo došlo k přípravě nebo pokusu o závažný trestný čin nebo obzvláště závažný trestný čin, může být konečné trestu uloženo na jakémkoli ze tří uvedených zásad. To znamená, že může být absorpce nebo doplnění (částečné nebo úplné). Část 2 čl. 69 trestního zákoníku vyžaduje, aby byla konečná částka nebo lhůta menší nebo rovna polovině maximálního možného trestu za nejzávažnější zločinů spáchaných pachatelem.

Absorpce se provádí v souladu s hierarchií typů sankcí, jejichž vyčerpávající seznam je uveden v čl. 44 trestního zákona. Ze všech možných trestů je pokuta nejjemnější, proto je vždy pohlcena.

Část 3 čl. 69 trestního zákona

Ve třetí části pravidla jsou stanovena pravidla pro stanovení výše a trvání trestů, které se používají, pokud je alespoň jedna z trestných činů považována za zvlášť závažnou nebo závažnou. Konečný termín v tomto případě je určen zásadou přidání (částečné nebo úplné). Je důležité, aby konečný trest nepřesáhl polovinu maximálního možného trestu odnětí svobody za nejzávažnější trestný čin spáchaný pachatelem.

Pravidlo má však výjimku. V těch případech, kdy maximální trest odnětí svobody pro nejzávažnější trestné činy je 20 let, nemůžete udělit konečnou trest za celých třicet let. Tento přístup bude v rozporu s čl. 56 CC. Jedná se o skutečnost, že maximální možné odnětí svobody není déle než dvacet pět let.

Část 4 čl. 69 trestního zákona: další sankce

Při uznání osoby, která se dopustila spáchání několika trestných činů, musí část rozsudku o vynesení obsahovat druh a výši trestů, které mu byly uloženy (základní a dodatečné). A to znamená nejen konečný termín určený agregátem, ale také oddělený pro každou epizodu.

Podle požadavků části 4 čl. 69 trestního řádu Ruské federace platí stejná pravidla pro dodatečný trest jako pro základní trest. Nemůže tedy překročit maximální možnou velikost nebo dobu stanovenou právními předpisy pro tento druh sankce s částečným nebo úplným doplněním.

Trest podle části 5 článku 69 trestního zákona

Zvláštní pozornost by měla být věnována otázce uložení trestu v případech, kdy informace o spáchání jedné nebo více trestných činů byly získány po odsouzení při první příležitosti. V tomto případě musí předcházet oznámení o rozhodnutí soudu čas na spáchání nově objeveného trestného činu v chronologii. Například osoba byla odsouzena za krádež a přidělena určitý druh trestu. Po nějaké době se ukázalo, že šest měsíců před verdiktem měl soud jinou epizodu zpronevěry majetku jiného.

V souladu s připomínkami k čl. 69 trestního zákoníku v této situaci, na legislativní úrovni se předpokládají dvě důležité okolnosti. Za prvé, navzdory skutečnosti, že ve skutečnosti existují dvě verdikty, bude trest (konečný) uložen na totality trestných činů. Zadruhé je nutné počítat již odsunutého (vykonaného) odsouzeného za první větu.

Situace, kdy odsouzený spáchá druhou trestnou činnost před odkoupením své viny za první trestný čin, hovoří o nedostatečné síle původně uloženého trestu. Na druhou stranu je to také potvrzení skutečnosti, že pachatel, který nevedl cestu opravy, představuje pro společnost větší nebezpečí. V této souvislosti zákonodárce nepředpokládal možnost stanovit konečné pořadí na principu absorpce přísnějším trestem méně přísného trestu.

Při přiřazování trestu za spáchání kumulativních trestných činů musí soud vždy vzít v úvahu věk vinného v okamžiku spáchání všech epizod. V soudní praxi je často možné nalézt situace, kdy byl první trestný čin spáchán před 18. výročí a druhý po něm. V tomto případě by měl být trest za trestný čin spáchaný před narůstajícím věkem jmenován v mezích stanovených v čl. 88 trestního zákona.